Nakladatelství Dokořán vydává románovou prvotinu historiků Petra Luňáka a Marka Pečenky. Někdejší studenti pražské Filozofické fakulty přetavili své vzpomínky v humoristický příběh na pozadí událostí posledních měsíců před Sametovou revolucí. Uvedení knihy proběhne v pondělí 10. listopadu 2014 od 18 hodin v Kinokavárně Pilotů, Donská 19, Praha 10.

Zástupkyně vedoucího katedry pro věci politické, jak byla někdy nazývána, seděla ve své pracovně dle očekávání obklopena hustým modrým kouřem. Jistě od rána nevětrala, aby jí nebyla zima. Bledá v obličeji a s vytřeštěnýma očima vypadala ještě nejpřítomněji než jindy. Jako Johanka Šílená, napadlo Richarda, ale tu zničila sexuální vášeň, což si u Bouzovské dost dobře nedokázal představit. Na stole vedle přeplněného popelníku neležel jako obvykle nějaký svazek edice Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. Místo toho tam byly jen papírové desky s nápisem ZO KSČ. Zřejmě nějaké vnitrostranické pikle, pomyslel si Richard. Že by se Rovný rozhodl Bouzovské zbavit? Ale co je mu do toho.

„Ach jistě, soudruhu Míčo, ten zápočet,“ odpověděla na Richardovu žádost, ale její mysl zjevně stále bloudila jinde. Vrátila index Richardovi, pak ohnula hlavu dozadu a vzhůru ke stropu vyfoukla z plic oblak kouře. Ten však neměl sílu někam stoupat a skončil Richardovi ve tváři. Richard se rozkašlal, Bouzovská na něj však ani nepohlédla a zjevně v transu pronesla: „Jako Martínek Húska, Petr Kániš, táborští pikharti…“

Román Hrdinové zavádí čtenáře na katedru historie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na přelomu let 1988 a 1989. Richard dokončuje studium, píše diplomovou práci, shání zápočty i zkoušky a snaží se získat přízeň studentky anglistiky Lucie. Vše se zkomplikuje, když se Richard stane předmětem přílišného zájmu asistentky šéfa stranické organizace. Intrikánský profesor Drábek se ho navíc snaží zaplést do svých mocenských plánů na katedře…

Románový debut Petra Luňáka a Marka Pečenky vznikal více než rok a na dálku – mezi Bruselem a Prahou, prostřednictvím telefonických rozhovorů a e-mailu, až celkový rozsah vyměněného textu čítal zhruba 5000 rukopisných stran.

Na otázku, proč se autoři odborných historických publikací odhodlali změnit žánr, Petr Luňák odpovídá: „Především to souvisí s pětadvacátým výročím revoluce. Existuje celá řada historických a politologických prací, ale nějak se už zapomíná, jak to všechno vypadalo z perspektivy nás hrdinů a nás nehrdinů. Ta představa, že v tom všem budeme žít dalších dvacet, třicet let nebo napořád, byla hrozná.

A přece byl konec tak blízko, aniž by to historik i nehistorik tušil.“

Ve Vinnetouovi je inspirace desetkrát víc než v celém Marxovi

Poslední měsíce před Sametovou revolucí jsou viděny subjektivně očima Richarda, kterému je neocenitelným průvodcem pro všechny životní situace Vinnetou. „Ve Vinnetouovi je inspirace desetkrát víc než v celém Marxovi, ať už starém, nebo mladém,“ říká na jednom místě. Na vývoji Richardova vztahu k Vinnetouovi čtenář sleduje vývoj Richardových postojů. Petr Luňák vysvětluje: „Od Marka jsem se dozvěděl o necenzurované verzi Vinnetoua, kde apačský náčelník umírá za zpěvu Ave Maria nesoucího se z nedaleké osady Helldorf Settlement. Já znal samozřejmě jen tu cenzurovanou verzi, ale zase jsem věděl, že Ave Maria zkomponoval Schubert a použil při tom jednu Bachovu skladbu.

A tato scéna evokující Vinnetouův konec nakonec hraje v knize dosti důležitou úlohu…“

Vážná hudba, především opera, je Richardovou velkou vášní, stejně tak jako studentka Lucie, kterou se usiluje všemožně zaujmout. Je zde zřejmá paralela mezi Hrdiny a Škvoreckého Zbabělci. Richard se zúčastní protikomunistických demonstrací a snaží se získat obdiv Lucie přibarvováním svých zážitků.

„Ríšo, ty jsi úplnej hrdina!“ řekla, tedy skoro vykřikla Lucie.

Ale není v tom trocha ironie? napadlo Richarda. Taková slova se mají říkat s očima na vrch hlavy a se zatajeným dechem, nebo, ještě lépe šeptat se rty na rtech v milostném splynutí, ne se tak rozvalovat na židli, jako by se dívala na Ein Kessel Buntes.

„A pak tě teda zatkli?“ zeptala se se zájmem Lucie a naklonila se znovu

k Richardovi. Opět je pánem situace.

„No, to bylo fakt nejhorší. Nacpali nás do antonů, odvezli do Bartolomějský, kde jsme několik hodin bez jídla a pití čekali na výslech. A uprostřed noci nás zase naložili a vyváželi za Prahu, kde nás jednotlivě vysazovali v lesích. Ještě že mám orientační smysl, ale i tak trvalo dlouho, než jsem došel na nádraží v Mníšku pod Brdy. Na kolej jsem se dostal až v šest ráno,“ dokončil příběh Richard.

Tady se pouštím na skutečně tenký led, uvědomil si Richard, protože zatčení bylo skutečně už jen jeho uměleckou licencí, pro niž mu inspirací byly zprávy Hlasu Ameriky. Jestli si ty modřiny neměl schovat do Bartolomějské? Jak vysvětlí, že ho tam nezmlátili? Ale Lucie se již naštěstí o detaily nezajímala.

„Nebojíš se, že z toho bude průser? Že tě taky můžou vyhodit ze školy?“ ptala se starostlivě, i když stále nějak odtažitě.

„Všechny vyhodit nemůžou, byly nás tisíce. A pak, jsou určitý věci, který člověk zkrátka udělat musí,“ sebevědomě odvětil Richard.

Ve stopách Šťastného Jima

Hrdinové mají typické rysy univerzitního románu a v mnohém připomínají Šťastného Jima Kingsleyho Amise. Richard má stejně jako jeho britský protějšek problémy s budoucí kariérou a navíc se svou neodbytnou kolegyní. Podobně jako Jim Dixon je jakýmsi rozhněvaným mladým mužem v komickém vydání.

Autoři spojují slovní a situační komiku se satirou, která si dobírá pokrytectví, rivalitu a elitářství akademického prostředí, navíc pokřivené komunistickým režimem. „Myslím, že platí stále to, co kdysi říkal harvardský profesor a později zahraničně politický guru USA, Henry Kissinger, totiž že v akademickém prostředí jsou všechny boje tak hořké, protože sázky jsou tak nízké. Ale myslím, že v českém akademickém prostředí tak, jak jsem je zažil já, zase tolik lítých bojů není. Spíše intriky, které vyústí úplně jinak, než si jejich osnovatelé a účastníci představovali. Koneckonců jako v našem románu,“ říká Petr Luňák.

Na rozdíl od Šťastného Jima však z Hrdinů občas zatrne, neb Richard žije v komunistickém Československu a musí se vypořádat se situacemi, o jakých se Jimovi ani nezdá. Třeba když se děj přesune na vojenskou katedru, kde humanitní studenti pod dohledem důstojníků a současně stranických funkcionářů marně bojují o splnění zápočtů.

Výsada podplukovníka Brabce

„Podle reforem soudruha Gorbačova,“ pronesl Brabec vážně, „jde trend vyšší náročnosti jak na nás, tak na vás. Jistě s netrpělivostí čekáš, zda dostaneš zápočet za zimní semestr. Předně ti můžu říct, že ho nemají šanci získat studenti Pludek, Savka a Sejk. Ty všichni maj ode mě čistou štyrku.“

Ve vyrovnané řadě stojících studentů se rozhostilo viditelné uvolnění těch, na které nepadlo oko popravčího. Někteří se dokonce odvážili na Brabce pohlédnout.

„Kdo má jaký dotaz, kdo se chce co zeptat? Savka, co máš?“

Student srovnávací filologie se narovnal do ztuhle křečovitého pozoru a začal rozklepanou fistulí: „Soudruhu podplukovníku, student Savka, jak to, že nemůžu získat zápočet? Vždyť z průběžných testů a přezkoušení na počítači Hvězda mám jednu jedničku, tři dvojky, šest trojek a tři čtyřky. Když si spočítám průměr, tak to dělá dvě celé osmdesát čtyři. To přece není čistá čtyřka.“

Brabec se zprvu na Savku zkoumavě podíval, aby se ujistil, že si z něj nedělá legraci. Když naznal, že se student skutečně dovolává spravedlnosti, rozhlédl se s těžce zadržovaným smíchem po četě: „Tak dva celá osumdesát štyri, říkáš? Tak víš co, Savka? Já ti tam teď napíšu patnáct štyrek a můžeš si počítat průměr, jak chceš. Soudruh Sjomin, napiš mu je tam, když jinak nedá.“

Dle autorů je postava podplukovníka Miroslava Brabce nejen skutečná, ale vystupuje jako jediná pod svým skutečným jménem. „Podplukovník Brabec se vyžíval v psychickém teroru vůči studentům vojenské katedry FF UK a vymykal se tak i ostatním „gumovým“ příslušníkům této katedry. Pro většinu z nás byly hodiny na katedře, které mohly být – a na řadě fakult UK či jiných vysokých školách i byly – jen nutným zlem, které lze přetrpět, nesnesitelným peklem. Tedy nejen skutečné jméno, ale všechny pasáže spojené s ním odpovídají realitě. Skoro všechny,“ objasňuje Brabcovu výsadu Marek Pečenka.

Autoři výstižně zachycují všední život studentů pražské Filozofické fakulty pod tlakem dějin a dějinám navzdory.

Počet stran 296, MOC 249 Kč

Vydalo nakladatelství Dokořán roku 2014

www.dokoran.cz

Petr Luňák (* 1966, Kolín) vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v letech 1990–1991 zde působil krátce jako stážista na Katedře československých dějin. Poté získal dvouleté stipendium Jana Masaryka na studium mezinárodních vztahů na Univerzitě Johnse Hopkinse ve Washingtonu. Po návratu nastoupil v roce 1994 jako odborný asistent do Ústavu pro mezinárodní politiku Fakulty sociálních věd UK a později do nově ustaveného Institutu mezinárodních studií FSV UK, kde působil na Katedře amerických studií. V roce 1999 se habilitoval jako docent moderních dějin. V témže roce nastoupil na ministerstvo zahraničí, kde vedl odbor analýz a plánování. V roce 2000 byl přijat do mezinárodního sekretariátu Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO), kde působí dodnes jako zástupce ředitele odboru komunikací. Specializuje se na země bývalého Sovětského svazu. V roce 2009 vedl kancelář NATO v Moskvě.

Publikoval řadu odborných knih a studií, především se zaměřením na studenou válku, a to jak v u nás, tak v zahraničí, např. Západ: Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, 1995; edice dokumentů Studená válka 1954–1964 (spolu s M. Reimanem), 2000; Plánování nemyslitelného: Československé válečné plány 1950–1990, 2007 (úvodní studie publikována v knize V. Mastny, S. Holtsmark, A. Wenger (eds.), War Plans and Alliances in the Cold War, 2006). Kromě toho se podílel na řadě popularizačních a naučných publikacích, např. Encyklopedie moderní historie, 1995, učebnice dějepisu pro základní školy nakladatelství Albra. Pravidelně přispívá do novin a časopisů, zejména do sobotní přílohy Lidových novin Orientace.

Žije v Bruselu, je ženatý a má syna a dceru. Jako amatérský ctitel klasické hudby ve volném čase navštěvuje koncerty a operní představení.

Marek Pečenka (* 1964, Praha) vystudoval češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poté pracoval jako staniční dělník na nádraží Praha-Vysočany. V roce 1990 ukončil kariéru u dráhy a nastoupil do Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie (předchůdce dnešní BIS), který vznikl namísto zrušené StB. Tajnou službu opustil v roce 1993, kdy se stal odborným asistentem Ústavu pro mezinárodní politiku Fakulty sociálních věd UK a později nově ustaveného Institutu mezinárodních studií FSV UK. Zde, na Katedře ruských a východoevropských studií, působí dodnes. Přednáší dějiny Ruska a Balkánu a obecné dějiny 18. a 19. století; zabývá se též historickou geografií východní Evropy. V roce 1993 spoluzakládal nakladatelství Libri, odkud v roce 2001 odešel do nově zřízeného nakladatelství Dokořán, jehož je spolumajitelem.

Je autorem řady popularizačních a naučných prací zejména s tematikou 19. století, např. Encyklopedie moderní historie, 1995 (hlavní autor); Evropa v proměnách staletí, 1995 (spoluautor); Dějiny Ruska v datech, 2011 (spolu s B. Literou). Podílel se též na přípravě učebnic dějepisu pro základní školy nakladatelství Albra.

Žije v Praze, je ženatý a má dva syny. V současné době dálkově studuje na Střední průmyslové škole potravinářských technologií Podskalská obor Technologie piva, vína, lihu a nealkoholických nápojů.