Jaké dramatické okolnosti provázely největší přesun obyvatelstva v českých zemích v historii? Jak vyhnání Němců a osídlování českého pohraničí usnadnilo komunistům uchvácení moci?
Vychází dlouho očekávaná důkladná analýza POJĎ S NÁMI BUDOVAT POHRANIČÍ německého historika Andrease Wiedemanna, žijícího v ČR
Proč lidé po druhé světové válce odcházeli do pohraničí českých zemí? Kdo ohrožoval jejich bezpečí? Jak se v pohraničí utvářela a stabilizovala nová společnost? Rozsáhlá práce německého historika Andrease Wiedemanna POJĎ S NÁMI BUDOVAT POHRANIČÍ přináší ohromné množství podrobných a neznámých informací o osídlování a proměně bývalých Sudet, jejichž ůsledky jsou dodnes patrné. V překladu Petra Dvořáčka vydává nakladatelství PROSTOR.
„Různých provinění se dopouštěli i příslušníci SNB. Ve zprávě ministru vnitra ze 12. července 1945 je řeč o rabování bytů a o znásilňování, jichž se dopouštěli muži v uniformách SNB v Děčíně. Příslušníci SNB tam také vyzvali jednu rodinu nových osídlenců, aby opustila byt, i když jim ho právě přidělila okresní správní komise…“ POJĎ S NÁMI BUDOVAT POHRANIČÍ, str. 97.
Andreas Wiedemann: POJĎ S NÁMI BUDOVAT POHRANIČÍ. Osidlování a proměna obyvatelstva bývalých Sudet 1945-1952 (anotace)
Důkladná práce německého historika Andrease Wiedemanna mapuje druhou a méně známou část procesu, při kterém došlo k vůbec největším přesunům obyvatelstva v českých zemích v historii – celkem se vyhnání a znovuosídlování bezprostředně týkalo pěti milionů lidí.
První skupiny českých přistěhovalců začaly přicházet do pohraničí již brzy po skončení války, ještě v době, kdy se zde nacházelo německé obyvatelstvo, což vedlo k většímu napětí a tlaku na vypuzení Němců. Od konce léta 1945 vzal koordinaci a organizaci osídlování do rukou stát prostřednictvím ministerstev a dalších institucí včetně Osídlovacího úřadu. Souběžně s vysídlením německého obyvatelstva přicházelo do pohraničních měst a obcí v Sudetech zhruba 1,3 milionu Čechů z vnitrozemí a 200 tisíc Čechů a Slováků z jiných evropských zemí. Osídlování však ani zdaleka neprobíhalo hladce – příchozích nebyl dostatek, aby nahradili původní usedlíky – a rovnoměrně: nové obyvatele nejméně přitahovaly odlehlé pohraniční oblasti na západě Čech či místa s nesnadno obdělavatelnou půdou jako v některých jihočeských regionech. Počet obyvatelstva se celkově snížil o třetinu a změny byly velmi dramatické, pohraničí se potýkalo s ohromným nedostatkem pracovních sil, zaniklo 70 tisíc živností a bylo zrušeno 8 tisíc továren… Autor upozorňuje, že osídlování bylo od počátku doprovázeno mnohými negativními jevy: v pohraničních oblastech se pohybovaly ozbrojené bandy, partyzáni, ale i zbytky oddílů Werwolfu. Rozebírá mj. motivy, které vedly jednotlivé skupiny (vnitřní migranty i migranty ze zahraničí) k tomu, aby se vzdaly dosavadního způsobu života a zvolily poměrně dobrodružnou cestu do neznáma. Analyzuje vztahy a konflikty mezi jednotlivými skupinami přistěhovalců a jejich poměr k původním – německým i českým – starousedlíkům, rovněž rozdíly mezi přistěhovalci z vnitrozemí a Čechy a Slováky ze zahraničí (např. z Volyně, Rumunska, Maďarska či Německa). Jeho tématem je také obtížné vytváření společné identity obyvatelstva v pohraničních oblastech, úzce spojené s nacionální propagandou a agitací.
Autor vysvětluje, proč KSČ vyhrála v pohraničních okresech s větší převahou než na celostátní úrovni (53 procent versus 40 procent) a jakým způsobem dopomohlo osídlování pohraničí k úplnému uchvácení moci komunisty a poté i k hladšímu průběhu kolektivizace zemědělství. Wiedemannova práce přináší jak ohromné množství podrobných a většinou neznámých informací, tak všestranný a syntetický pohled na proces znovuosídlování pohraničí po druhé světové válce, jehož důsledky jsou dodnes patrné.
Z německého originálu „Komm mit uns das Grenzland aufbauen!“ Ansiedlung und neue Strukturen in den ehemaligen Sudetengebieten 1945–1952, vydaného nakladatelstvím Klartext v Essenu, přeložil Petr Dvořáček
Na přední straně obálky použita dobová fotografie města Nýřany
472 stran, 447 Kč
V českém jazyce vydání první
Vydal PROSTOR v edici Obzor roce 2016
www.eprostor.com
Andreas Wiedemann (nar. 1970 v Göttingenu) studoval moderní dějiny a východoevropské dějiny na Univerzitě Heinricha Heineho v Düsseldorfu a disertační práci o osídlování českého pohraničí obhájil u profesora Detlefa Brandese v roce 2004. V přepracované verzi pod názvem „Komm mit uns das Grenzland aufbauen“ ji publikoval knižně roku 2007. Dva roky pracoval na mezinárodním vědeckém edičním projektu o migračních procesech v poválečném Československu a rok působil jako redaktor německého vysílání Českého rozhlasu. Od roku 2007 pracuje jako tiskový referent na Rakouském velvyslanectví v Praze. Vedle odborných článků napsal práci o Nadaci Reinharda Heydricha v Praze, která vyšla česky v roce 2004 pod názvem Nadace Reinharda Heydricha v Praze 1942–1945. Andreas Wiedemann žije v Praze, je ženatý a má dvě děti.
Ukázka z knihy POJĎ S NÁMI BUDOVAT POHRANIČÍ, kap. Usídlování ve městě a na venkově, str. 94
Ze situačních zpráv SNB z jara a léta 1945 vyplývá, že bezpečnostní situace v pohraničí byla na mnoha místech nanejvýš prekérní a chaotická – a to nejenom pro německé obyvatelstvo. Příčiny lze spatřovat mj. v přítomnosti různých bezpečnostních, vojenských a partyzánských formací, jež v pohraničí operovaly. Mnoho služeben hlásilo násilnosti, krádeže a rabování, jichž se dopouštěli příslušníci Rudé armády a další skupiny. Velitelství četnictva okresu Ústí 30. června 1945 psalo:
„Bezpečnostní poměry v okrese, pokud se týká německého obyvatelstva, se ustálily, v celém okrese je klid a žádné rušivé zjevy ze strany Němců se nevyskytly. Pokud se týká různých ozbrojených složek, jsou poměry neustálené.“
O deset dní později poukazovalo totéž velitelství na trestné činy „různých tlup ruského vojska“. Dozorčí velitelství SNB v Chomutově 18. srpna 1945 hlásilo, že: „jsou bezpečnostní poměry v okrese Chomutov celkem dobré a české obyvatelstvo může býti zbaveno pocitu nějaké nejistoty, pokud jde o bezpečnost. Tato bezpečnost bývá porušena osobami v uniformách rus. nebo čsl. armády. Podle hlášení OV -SNB přicházejí tito ve dne nebo za noci v hloučkách, aby obyvatelstvu odnesli šatstvo, prádlo, skvosty a jiné předměty.“
Skutečnost, že krádežemi a rabováním různých skupin nebylo postiženo jen německé obyvatelstvo, vyplývá z jedné pasáže citované zprávy: „Tato násilná jednání jsou většinou prováděna v německých rodinách a v ojedinělých případech též u obyvatelstva slov. národnosti. Hlášení o krádežích dobytka a různých předmětů, o drancování a vloupáních přicházela v létě 1945 z mnoha okresů. Na severovýchodě se navíc tu a tam dopouštěli krádeží příslušníci sovětské a polské armády, kteří přecházeli hranice z Polska.
Situace byla v některých oblastech tak kritická, že zemský národní výbor v Čechách zřídil 16. července 1945 komisi, jež měla provádět v pohraničí vyšetřování s cílem utlumit zejména drancování a krádeže. Zákroky proti pachatelům z řad Rudé armády neměly naději na úspěch: odjeli vždy v autech a identifikovat jejich jednotku nebylo možné. Také v říjnu a listopadu 1945 přicházely ještě četné stížnosti na krádeže a znásilňování páchané rudoarmějci. V situační zprávě z 2. listopadu 1945 upozorňovalo pražské zemské velitelství SNB na to, že množství vloupání a krádeží, jichž se dopouštějí sovětští vojáci, obyvatelstvo znepokojuje a způsobuje „ochlazení“ nálady vůči Rudé armádě. „V zájmu dobré pověsti Rudé armády je žádoucí, aby se těmito věcmi vážně zabývala jak naše nadřízená velitelství, tak i velitelství Rudé armády.“
Situační zprávy z pohraničí se v závěru léta 1945 dále zmiňují o tom, že české obyvatelstvo se nedisciplinovanými ozbrojenými příslušníky různých vojenských a policejních jednotek cítí být ohroženo. Uniformované postavy na polích a v lesích často střílely na divokou. Při přestřelkách umírali i lidé, buď nešťastnou náhodou, např. při střelbě v opilosti, nebo při pokusech drancující osoby a další pachatele zatknout; docházelo při tom i k přestřelkám s rudoarmějci.
Nejrůznější ozbrojené skupiny jako partyzáni a revoluční gardy, jež nebyly složkami armády nebo SNB, měly být výnosem ministra obrany z 13. června 1945 rozpuštěny a jejich členové měli přejít do SNB. Realizace tohoto opatření však byla spojena
s četnými problémy a narážela na odpor příslušných velitelů. Tak například velitel formace Pěst v Duchcově, složené z komunistů, odmítal nechat svou jednotku odzbrojit a odevzdat svou důstojnickou uniformu. Okresní národní výbor neměl očividně příliš velký zájem do záležitosti zasahovat. Mnoho národních výborů či správních komisí užívalo revolučních gard i dalších útvarů pro své účely, a nejevily proto velkou snahu je rušit. Ministerstvo vnitra 3. srpna 1945 opět důrazně vyzývalo k úplnému rozpuštění všech revolučních gard a partyzánských skupin. Zemské velitelství SNB 17. srpna 1945 upozorňovalo všechna okresní velitelství v Čechách, že stále ještě existují zbytky revolučních gard, jež se svévolně ujímají úkolů bezpečnostních orgánů, a žádalo definitivní a úplné zastavení jejich činnosti. Řada okresních velitelství ohlásila do konce srpna 1945 Sboru národní bezpečnosti v Praze zrušení zbývajících revolučních gard. Velitelství měla dále sdělit počet a sílu ozbrojených jednotek pod dozorem národních výborů. Výnosem ze 7. listopadu 1945 vydalo ministerstvo vnitra také závazný pokyn, že je třeba ukončit platnost všech povolení vydaných jednotlivcům provádět domovní prohlídky nebo zatýkat či vyslýchat a že tato povolení mají být zrušena. Vnitřní bezpečnost spadá výlučně do kompetence národních výborů.
Nastolení uspokojivé bezpečnostní situace pro české obyvatelstvo v pohraničí bylo právě s ohledem na proces osídlování jedním z prvořadých cílů správních a bezpečnostních orgánů. V některých okresech se noví osídlenci necítili v prvních poválečných měsících bezpečně; důvodem je podle jedné zprávy kromě uvedených incidentů také dosud nikoli plně fungující státní správa i chybějící vymezení kompetencí různých úřadů a orgánů. Čeští obyvatelé v jihomoravském Mikulově očividně teprve po ustavení velitelství SNB na konci června uvěřili, že obnovení předválečných hranic je už skutečně trvalé. Do té doby kolovaly zvěsti, že Mikulov připadne Rakousku.
Různých provinění se dopouštěli i příslušníci SNB. Ve zprávě ministru vnitra ze 12. července 1945 je řeč o rabování bytů a o znásilňování, jichž se dopouštěli muži v uniformách SNB v Děčíně. Příslušníci SNB tam také vyzvali jednu rodinu nových osídlenců, aby opustila byt, i když jim ho právě přidělila okresní správní komise. Hlavní velitelství SNB v Praze poslalo svého pracovníka do Českých Budějovic a Vyššího Brodu, aby tam vyšetřil závažné stížnosti na rabující příslušníky SNB. Při domovních prohlídkách pak byly u obviněných nalezeny četné ukradené předměty a dopravní prostředky.
Některé orgány SNB zdůrazňovaly skutečnost, že v létě 1945 se situace na mnoha místech natolik zlepšila, že české obyvatelstvo z vnitrozemí, které přišlo do pohraničí, se cítí dostatečně bezpečně. Tam, kde se to dosud nepodařilo, se má vyvinout úsilí, aby další osídlování z vnitrozemí nebylo ohrožováno příliš nestabilní bezpečnostní situací. Úvaha přitom byla zjevně prostá: čím víc českých obyvatel se nastěhuje, tím větší by měl být přinejmenším jejich subjektivní pocit bezpečí, už jen tím, že na ulici byla stále méně slyšet němčina, naopak stále hojněji čeština.
V letních měsících roku 1945 docházelo také k tomu, že v pohraničních okresech a obcích skuteční nebo samozvaní partyzáni obsazovali důležité pozice a ty pak využívali k obohacování se a získávání osobních výhod. Zřejmě jedním z nejznámějších příkladů je četnými násilnými akty a dalšími zločiny provázená „vláda“ samozvaného „komisaře“ Charouse v České Kamenici na severu Čech. Tento případ zde jako příklad krátce vylíčíme.
V České Kamenici žili na konci války téměř výlučně němečtí obyvatelé. Prvním předsedou městského národního výboru se stal Josef Smetana, podporovaný některými místními Čechy i Čechy z řad lidí donucených v rámci „totálního nasazení“ k práci pro Německou říši. Smetanu vystřídal 28. května 1945 Karel Caidler, který se účastnil Pražského povstání jako velitel úseku. Za jeho vedení začalo dosazování prvních českých národních správců z vnitrozemí. V polovině června dorazila vojenská jednotka Zemské bezpečnosti pod vedením Viléma Dovary, jenž v červnu zahájil první velké vyhánění z města.
Jeho lidé pak opuštěné byty rabovali. Počátkem července 1945 přišel do České Kamenice Adolf Charous z Kolína s další ozbrojenou jednotkou. Charous označoval sám sebe za „partyzánského komisaře“, ale okresní výbor sociálních demokratů o něm později prohlásil, že je to hochštapler, který už jednou pro podvod seděl ve vězení. Charous nabídl předsedovi národního výboru Caidlerovi pomoc. Nato byl jmenován bezpečnostním referentem a příslušníky své jednotky začlenil do činnosti jednotlivých referátů.
Charous navázal kontakt s Vilémem Dovarou. Oba nechávali zatknout různé osoby s odůvodněním, že jde o „národně nespolehlivé“ lidi, kolaboranty atd. Mezi uvězněnými byl také bývalý předseda revolučního národního výboru v České Kamenici Josef Smetana, který měl za ženu Němku. Nedůvěru projevili Dovara a Charous i vůči úřadujícímu předsedovi tamějšího národního výboru Caidlerovi. Dovara intervenoval u okresní správní komise v Děčíně a obvinil Caidlera, že udržuje dobré vztahy s Němci a nese rovněž odpovědnost za ničení „národního majetku“. Caidler byl nato ze své funkce odvolán. Tyto události měly souvislost s probíhajícími jednáními o dosazení správní komise v České Kamenici. Dovara u příslušné okresní správní komise v Děčíně prosadil, že Charous byl jmenován správním komisařem a později předsedou místní správní komise. Sesazený předseda Caidler byl vyslýchán a posléze žalářován v městské věznici, kde zůstal bez obžaloby internován až do 8. listopadu 1945. Lidé, které Dovara věznil, byli biti a týráni; později o tom napsali do Dnešku.
Zatýkání, které prováděli Charous s Dovarou, bylo často motivováno chamtivostí a záměrem vyřadit konkurenty. Byl zatčen národní správce v závodě pro dopravu a obchod s uhlím a jeho syn a oba byli umístěni do tábora v Rabštejně. Byli obviňováni z toho, že byli členy NSDAP. Krátce po jejich převozu do Rabštejna převzal národní správu závodu Charousův švagr Rudolf Klapka, také z Kolína. Charous se přičiňoval o to, aby jeho přívrženci dostávali dobrá místa národních správců a aby bylo znemožňováno obsazovat tyto pozice osobám, které neměl v oblibě.
Jakmile byl Caidler propuštěn z vězení, začal shromažďovat oběti a svědky, kteří proti Charousovi vypovídali; 5. prosince 1945 válečný soud v České Lípě nakonec zahájil trestní stíhání. K Charousovu odvolání přesto prozatím nedošlo. Jím dosazení národní správci, tedy v první řadě jeho kamarádi, založili v České Kamenici „volné sdružení národních správců“ a v dopisech zemskému národnímu výboru a ústředí KSČ vyzdvihovali Charousovy zásluhy. Obvinění prý vznesly z egoistických důvodů určité osoby, jež do pohraničí vůbec nepatří. Charouse sice vyslýchal v prosinci 1945 SNB v České Kamenici a o případ se začalo zajímat ministerstvo vnitra, ovšem poté co byl Charous nově utvořenou okresní správní komisí opět jmenován předsedou, došlo ministerstvo vnitra k závěru, že Charous své původní metody nejspíš změnil. Charous a Dovara byli zatčeni teprve 24. března 1947 a dopraveni do věznice krajského soudu v České Lípě. Události v České Kamenici vyvolaly na jaře 1947 velkou pozornost a pobouření mezi veřejností. Ministerstvo vnitra je v dubnu 1947 naopak označilo za jevy přechodné porevoluční doby, jež časopis Dnešek silně zpolitizoval.
Zejména léto 1945 bylo poznamenáno dosud nekonsolidovanými poměry, jež mnoho různých skupin a osob využívalo k obohacení či k získání vlivných pozic. Nedobré poměry však přetrvávaly i v následujících letech. Ještě v únoru 1947 zdůrazňoval předseda pražského Osídlovacího úřadu Kreysa při audienci u prezidenta Beneše, že průběžné doplňování obyvatelstva v pohraničí přistěhovalci z vnitrozemí a vzájemné seznamování osídlenců v sousedském soužití přispívá k rychlejšímu očišťování pohraničí od určitých porevolučních excesů a nepříjemných jevů.