Divoké kameny – historický román

Praha 24. února 2016

Vychází syrový historický román z 12. Století DIVOKÉ KAMENY, který uchvátil Umberta Eca

„Úžasné… Fascinující příspěvek k porozumění středověku,“ prohlásil Umberto Eco o románu DIVOKÉ KAMENY z pera proslulého francouzského architekta a spisovatele Fernanda Pouillona. Autor prostřednictvím záznamů cisterciákého mnicha vypráví drsný příběh vzniku středověkého opatství na jihu Francie.

V překladu Denise Molčanova vydává Vyšehrad.

divolé kameny11

Více než půl století čekal známý francouzský román na české vydání. „Překvapilo mě, že se toho nikdo dříve nechopil. Ten příběh mě uhranul stejně jako jeho autor,“ říká překladatel Denis Molčanov, jenž mnohokrát navštívil dějiště románu, cisterciácké opatství v Provence. „Pouillon ho psal ve vězení, kam se dostal za údajnou defraudaci a falšování účetnictví. Práce na knize mu pomohla, aby se v těžké životní situaci nezbláznil.“

Opatství Le Thoronet patří mezi trojici klenotů rané cisterciácké architektury, který fascinoval architekta Pouillona svou čistotou, strohostí a skvělou prací s kamenem, již ocenil především v křížové chodbě. „Její motiv jsme symbolicky použili na obálce,“ vysvětluje překladatel. Molčanovovy fotografie románské, dodnes téměř zachovalé stavby, doprovázejí český překlad.

Pouillon jako první architekt moderní doby provedl přesné zaměřování opatství v jeho celistvosti. A vydal se po stopách hrstky cisterciáckých mnichů, kteří  na odlehlém místě, za tvrdých podmínek, budovali jeden z nejpozoruhodnějších cisterciáckých klášterů. Vžil se do role středověkého mnicha, dobového architekta a stavitele, jenž kromě úmorné práce na stavbě musí čelit i rozporu  ve svém nitru: „Jsem plný neklidu a netrpělivosti. Cítím pochybnosti, tvorba je něco jako zázrak a pochybnost důsledek nejistoty, jestli k onomu zázraku dojde.“      

Prostřednictvím jeho vypravěče jsme svědky mýcení lesa, položení prvního kamene, útrap dřiny, hladovění, konfliktů i soudržnosti. A lidských obětí:

„Tak jsme našli kulatinu, prkna, hřebíky, pilu, kladivo. Vše potřebné k řádnému započetí práce, právě když se čerti žení, tři kroky od valícího se proudu bahna, které se již zuřivě tlačí na kraj příkopu. Šimon se nacházel o deset stop níž  a za burácení hromů se připravoval k útoku. Sestavil první výztuž, počal ji vztyčovat, tu se však svalila stěna naproti, od potoka, oblehla ho tuna půdy, byl stále ve stoje, opřený o vzpěru na severní straně. Jestli křičel? Pravděpodobně ne, své bratry již nemiloval, zradili ho, přesvědčili ho, že Bůh, Řád a slib jsou tři různé věci. A tak mlčky čekal, voda stoupala, nakonec přetekla, bahno dosáhlo  k ústům, poslední pohled, oči podlité krví vyhasly, jeho poslední myšlenka byla prav­děpodobně určena pro mě. Já si v Šimonově konci Boží místo přivlastňovat nechci, jen vím, jak prostý byl a oddaný. Bůh mu byl mistrem díla, kvůli němu podržel Šimon klášter svým samotářským úkonem, který mu vyhovoval.

Pouillon opatřil knihu poznámkami kde uvádí, co to byl cisterciácký řád, jak vypadal řeholní život či zvyky cisterciáků: „Cisterciácký mnich si holil tvář a několikrát do roka i vlasy. Hygienické nároky té doby nebyly vysoké, každý dispo­noval párem oblečení, které si jednou týdne měnil a pral, povinné bylo jen mytí rukou vždy před jídlem, dvakrát denně. K tělesné péči patřilo i pouštění žilou (pijavicemi) čtyřikrát ročně: v únoru, dubnu, červnu a září.“

Jako člověk od fochu připojil k textu glosář, vysvětlující výrazy zejména z oblasti stavitelství:BANCAOU – Podpůrné zdivo terasovitých políček typických pro svahovitý ráz provensálského kraje.“

Román Divoké kameny vyšel o šestnáct let dříve než Ecovo Jméno růže. Obě díla spojuje nejen autentičnost středověku: „Úžasné… Fascinující příspěvek  k porozumění středověku,“ prohlásil o Divokých kamenech italský medievalista.

Z francouzského originálu Les Pierres sauvages, vydaného nakladatelstvím Seuil roku 1964, přeložil Denis Molčanov

Doslovem opatřil Denis Molčanov

Vydalo nakladatelství Vyšehrad roku 2016

Odpovědný redaktor Martin Žemla

Počet stran 240, MOC 248 Kč

 První vydání

 Fernand Pouillon:   DIVOKÉ KAMENY – oficiální anotace 

Fernand Pouillon.jpg

Historický román význačného francouzského architekta a spisovatele je zasazený do prostředí vznikajícího středověkého opatství Le Thoronet na jihu Francie, jednoho z (trojice) klenotů rané cisterciácké architektury. Skrze záznamy „mistra díla“ – dobového architekta a vedoucího stavby –, který ve 12. století opatství v Provence budoval, sledujeme den za dnem, jak středověký mnich – stavitel zápasí s lidskou slabostí a tíhou reality, čelí protivenstvím, ale i rozporům ve svém nitru. Život středověkého stavitele, technické, finanční, duchovní i doktrinální problémy, se kterými se musí vyrovnávat, i řešení, k nimž dospívá, se jeví podivuhodně moderní a boří zažitý obraz „středověku“. Živoucí kronika zrodu mistrovského díla, založená na původním historickém výzkumu a dlouholetých zkušenostech autora, význačného francouzského architekta a stavitele, je současně vášnivou reflexí o vztahu krásy a nutnosti, řádu lidského, řádu přirozeného i nadpřirozeného.

Oblíbeným působištěm francouzského architekta a spisovatele Fernanda Pouillona (1912 – 1986) byl jih Francie, Provensálsko a vůbec celá středomořská pánev. Pracoval na dostavbě Marseilleského letiště a na přestavbě starého města v Marseilli. Jako poměrně mladý mistr díla získal zakázky v Alžírsku (tehdy ještě francouzském) na velké bytové komplexy, stavěl  pro íránského šáha. Jeho stavby se vyznačují citlivým vsazením  do krajiny, harmonickými proporcemi a použitím ušlechtilých materiálů – a to i v projektech sociálního bydlení – a využíváním spolupráce zedníků, sochařů, keramiků a zahradních architektů. V polovině 50. let expandoval do pařížské oblasti, kde založil s partnery developerskou společnost, v níž se stal hlavním architektem a také spoluinvestorem. Realizoval několik významných obytných celků na pařížské periferii, avšak v roce 1961 byl odsouzen za zpronevěru, zaviněnou jeho partnery. V této době píše román Divoké kamenyPaměti architekta. Následkem skandálu byl vyloučen z komory architektů s doživotním zákazem působení na francouzském území. Roku 1964 odešel do Alžírska, kde se po dvacet let věnoval intenzivní stavitelské činnosti. V roce 1971 se mu  od prezidenta Pompidoua dostalo amnestie, roku 1978 byl znovu opět přijat  do francouzské komory architektů a v roce 1984 se navrací do Francie. Roku 1985 jej prezident François Mitterrand povýšil do stavu důstojníka Řádu čestné legie. Pouillonův nábřežní dům ve starém marseilleském přístavu byl zařazen  do seznamu Národních památek a jeho dvaadvacet realizací do prestižního indexu Architektonického dědictví 20. století.

Francouzský architekt a spisovatel Fernand Pouillon zemřel 24. července 1986 na středověkém hradě Belcastel v jihofrancouzském Aveyronu, jehož rekonstrukci věnoval posledních deset let svého života.

Ukázka z knihy, str. 91

● ● Svatého Germana, třicátého dne měsíce července

Dnes u nás došlo k neštěstí. Bratr Tomáš vydechl naposledy. Do agónie vstoupil po nešporách, stalo se to tak: lomaři končí vždy v pět odpoledne, už delší dobu trpí očním zánětem od jemných úlomků, které se zachytávají i v těch nejchoulostivějších místech. Bratr Gabriel, náš dočasný ošetřovatel, jim na to dává účinné obklady. Náš bratr chová takřka náboženskou úctu k bylinkám, zná velké množství receptur na nejrůznější rány a infekce. Jenže tento druh léčby trvá dlouho, obklady se musí přikládat na celé hodiny, namáčí se do vroucího, hustého odvaru. Postupující infekce nám nahání husí kůži, namísto očí mají bratři jen zarudlé, úzké škvírky bez řas, jsou celé opuchlé, plné žlutavého hnisu.

Bratr Tomáš zůstal v lomu sám, v té nejvyšší části, musel ještě srovnat otesané kvádry, byla to jeho každodenní práce. Pak se neukázal u večeře. Bernardovi to nedalo, šel na cestu, snažil se ho dovolat, marně. Nechal jsem znovu zazvonit, avšak po bratru Tomášovi ani vidu ani slechu. Poslali jsme hned bratra Evžena, prošel dílny, kovárnu, vylezl dokonce i do lomu, ale ničeho si nevšiml. Vrátil se s tím, že po Tomášovi se slehla zem. Přikázal jsem všeobecné pátrání. Konečně jsme ho našli, Tomášovu lebku roztříštil kámen velký jak dýně. Našeho světce zavalil osud. Ještě tiše chroptěl. Ve tři hodiny ráno k nám dorazili všichni mniši z Florielly. Opat byl zrovna v Avignonu; převor přečetl modlitby umírajících a udělil poslední pomazání. V pět hodin Tomáš vydal svou duši obstoupen námi všemi. Staň se vůle tvá, Pane můj!

● ● Svatého Brevina

Další bezesná noc s celým průvodem halucinací. Abych před tou hrůzou utekl, šel jsem s Bernardem za Tomášem, prvním, kdo položil život za opatství, první obětí stavby. Jeho krásná tvář zářila pokojem a blažeností.

Byl to náročný den pro všechny, nikdo na sobě nechtěl dát znát únavu, ani poté, co jsme ho položili do hrobu. Tovaryši s naším svolením vzdali hold tomuto věrnému a houževnatému pomocníkovi. První kříž patřil mistru Štěpánovi. Smrt si na stavbě vyhlédla,“ řekl jsem přede všemi, „toho nejprostšího a nejsvatějšího z nás, pomocného dělníka. Člověka, který se neštítí žádné práce, nestěžuje si, někoho, komu se nikdy nedostane pochval či poct. Takovým dělníkem nepohrdne nikdo, na žádné stavbě světa. Skloň hlavu, pokloň se, člověče, před pokornou duší, jež ti slouží bez nároku na uznání. Učte se vážit si pomocníků, jejich mravenčí práce si to zaslouží. Pomocný dělník na stavbě je ztělesněním tří ctností: trpělivosti, houževnatosti, pokory. Kdo je víc? Zručný tovaryš, hrdý na své dílo, placený den co den obdivem a zlatem? Mistr stavitel plný pýchy? Jeho zásluhám se v naší rodině nikdo nevyrovná, protože kámen, který on přináší, zůstává beze jména, jeho odměna není z tohoto světa. Amen.“

 ● ● Svatého Godfrida, třetího dne měsíce srpna

Život jde dál, už jsou to dva dny a nic na ohromné stavbě nepřipomíná, že už máme jednoho padlého. Tedy kromě toho křížku ztraceného v roští, jež stále zarůstá náš budoucí hřbitov, a večerní modlitby za spásu duše našeho bratra. Kdo vlastně byl? Odkud? To se nikdo nedozví. Do kláštera v Mazanu vstoupil  ve svých osmnácti letech a od té doby nikdy nepřestal být příkladem čistoty  a tichosti. Ani nejsvatější člověk se svatým nestane, pokud ho z něj, Bože, neučiníš.

www.ivysehrad.cz          

Mgr. Denisa Novotná

 

O Redakce