Detektivka s příchutí delikátních foie gras ze slunného francouzského venkova je příjemnou četbou ke sklence bílého

Praha 14. července 2015

 Nakladatelství Dokořán vydává další detektivní příběh pro milovníky sladké Francie. Přeplněný hrob, čtvrtý román Martina Walkera a jeho hrdiny, svérázného policisty Bruna, se opět odehrává v městečku St. Denis, kde si lidé dovedou vychutnat obligátní oběd o mnoha chodech a kvalitní víno.  

bruno 4 obalka v1_1.indd

 Hlavní pracovní náplní policejního šéfa Bruna je starat se o řádný chod života malebného městečka St. Denis na jihozápadě Francie, kde si lidé dovedou užívat dobrého jídla a pití. Jednou z místních specialit jsou domácí foie gras, tučná kachní či husí jatýrka, podávaná s chlazeným bílým vínem. Spousta farmářů je z toho živa. Na rozdíl od průmyslových velkochovů, kde mají kachny natěsnané v klecích a násilně do nich pumpují potravu, však chovají ptáky postaru, volně pod širým nebem, a krmí je rukou. Přesto právě na drobné farmáře se zaměří militantní ochránci zvířat a venkovský klid je povážlivě narušen. K lavině dramatických událostí přispěje i jeden nečekaný archeologický objev – nalezené tělo staré pouhých pár desítek let: „Kousky něčeho, co kdysi mohlo být kožené sako, byly promíchány se zemí a kameny na zádech mrtvoly. Na lebce zůstaly i zbytky vlasů a tam, kde byl krk, se lesklo zlato – medailonek svatého Kryštofa, o němž mluvil Horst. Kosti zápěstí a rukou se zachovaly neporušené, ale byly svázány za zády vybledlým červeným elektrickým kabelem. Hodinky Swatch se stále ještě nacházely na dlouhé loketní kosti.“

Je možné, že tato vražda souvisí s militantními ochránci zvířat, kteří protestují proti produkci tradiční francouzské pochoutky foie gras?
Vzápětí je Bruno vtažen do nebezpečné hry, jejímž cílem je odhalit spící teroristickou buňku organizace ETA. Tato mise svede Bruna znovu dohromady s jeho největší láskou Isabelle, a tak musí řešit nejen to, kde se skrývají útočníci, ale i jak dál v osobním životě. Kromě osvědčených vyšetřovacích metod nám Bruno znovu předvede, jak je možné si vychutnat dobré jídlo i pití v rychlém a globalizovaném světě a jak si umí Francouzi užívat života.

Z anglického originálu The Crowded Grave: A Mystery of the French Countryside přeložil Jan Klíma

První vydání v českém jazyce

Počet stran 264, MOC 298 Kč

V roce 2015 vydalo nakladatelství Dokořán

www.dokoran.cz

Martin Walker-photoAutor románu Martin Walker (* 1947) získal vzdělání v Oxfordu      a na Harvardově univerzitě. Pětadvacet let působil v listu The Guardian – byl vedoucím redakce v Moskvě a Washingtonu, zástupcem a posléze hlavním redaktorem pro evropské záležitosti a v roce1987 získal cenu Britský zpravodaj roku. Pravidelně spolupracuje s BBC či CNN a je autorem několika uznávaných knih literatury faktu (např. Walking Giant: Gorbachev and Perestroika, The Cold War: A History). Žije ve Washingtonu, ale každé léto tráví ve svém domě v Dordogni ve Francii. Svou znalost místních poměrů, náklonnost k francouzské mentalitě, místním vínům a kuchyni přetavil do detektivních příběhů, které jsou příjemným protipólem drsných severských thrillerů. Hlavním hrdinou je šarmantní policejní šéf Bruno. Jemu jsou věnovány webové stránky www.brunochiefofpolice.com, kde kromě obvyklých informací o knížkách najdete například i recepty na Brunovy kulinární speciality, doporučení na dobré restaurace v oblasti Dordogne a samozřejmě detaily o místních vínech a mnohem více…

Ukázka z knihy

  Bruno položil plátky foie gras na pánev, která byla tak horká, že se povrch foie gras zatáhl, všechna šťáva zůstala uvnitř, ale tuk z nich zvolna pronikal ven na pánev.

   Bruno si začal pobrukovat, a když se na něj Carlos překvapeně zadíval, Isabelle vysvětlila: „To je jeho metoda, jak měřit čas vařeni. Celá Marseillaise mu trvá čtyřicet pět vteřin, a když skonči před Aux Armes, Citoyens, je to třicet vteřin. Stejky se dělají na každé straně celou hymnu, kdežto foie gras jen třicet vteřin.“

   Bruno otočil plátky foie gras a začal si znova prozpěvovat, přitom dřevěnou špachtlí postrkoval plátky jater po pánvi. Jakmile se objevily první praménky kouře, přestal pobrukovat, sundal pánev z plotny a přebytečný tuk nalil do připravené sklenice. Plátky foie gras sklepl na připravenou horkou servírovací mísu a na pánev nalil pár lžic balzamikového octa. Špachtli pak seškrábal díky horkému octu vše připečené, přidal tři velké lžíce medu a zamíchal obsah pánve v houstnoucí omáčku.

   „Jak jednoduché,“ poznamenal Carlos, „a jak úžasně to voní.“

   Bruno vzal opečené platky chleba zpod grilu, rychle rozetřel na každý stroužek česneku a položil toasty na mísu. Pak na každý toast umístil dva plátky uvařených jater, pokapal je octomedovou omáčkou a Isabelle odnesla mísu do jídelny. Bruno vložil plátky vepřového do omáčky s cibulkou a červeným vínem a nechal je na mírném ohni vařit vedle pánve s brambory. Nakonec vzal z ledničky lahev Monbazillacu, otevřel ji, vyndal čtyři skleničky a připojil se k hostům sedícím u velkého stolu, který zabíral celou jednu stranu jídelny.

   „K foie gras patři sklenička tohodle,“ řekl Bruno a nalil všem silné zlatavé víno z Bergeracu. „Takže bon appetit.

   „Vždycky jsem si myslel, že foie gras je paštika a jí se studena,“ řekl Carlos. „Je to skvělé. Není to jen jemné, přímo se to rozplývá.“

   „Putain, to je to dobré,“ řekl J-J. „Neslyšel jsem, že by to někdo dělal takhle s medem a octem, ale ten tuk krásně kompenzuje med. Jatýrka máš s opečenou kůrkou a v toastu je plno šťávy…“

   „Dělával jsem dřív foie gras na másle,“ přikývl Bruno. „Ale pak jsem viděl nějakého chlapa, jak to u stánku na nočním trhu v Audrix dělá takhle, a tak mi to chutnalo, že jsem se na něj díval a naučil se to.“

   Bruno odběhl, aby otočil plátky anchauds a brambor a hned se vrátil, aby upil ze sklenice monbazillackého – na druhé straně stolu Isabelle pozdvihla skleničku, aby mu připila. Seděla na starožitné židli, což bylo její místo, když tu spolu žili. Krátce potom, co se stali milenci, mu židli koupila jako dárek na trhu starožitností, kde spolu strávili příjemné letní odpoledne. Když ji naproti sobě viděl, na okamžik si mohl představit, že se nic nezměnilo. Pak si koutkem

oka povšiml, jak je Carlos pozoruje.

   Isabelle sklopila zrak k Gigimu, který trpělivě čekal u jejích nohou, až získal poslední sousto toastu plného šťávy z jater a omáčky. J-J posledním kouskem chleba vytřel talíř a ostatní ho následovali. Bruno pak přinesl anchauds, skleničky byly naplněny Carlosovým vínem Rioja a Torre Muga a všichni se shodli, že vína jsou skvělá. Bruno si s potěšením prohlížel scénu – byl hrdý na to, že může hostit přátele v domě, který sám postavil, jídlem, které sám uvařil ze surovin, které sám na zahradě vypěstoval.

Denisa Novotná

 

 

O Redakce